Čtyři měsíce v Thajsku, cesta, která změnila můj život
Někdy musíme opustit všechno, co známe, abychom se znovu mohli přiblížit sami sobě.
Byla doba covidu. Svět se na chvíli zastavil, hranice se zavíraly a život, který jsme do té doby považovali za samozřejmý, se začal měnit. A právě v tom období jsem cítila, že potřebuji něco jiného. Potřebovala jsem čas sama pro sebe. Prostor, ve kterém nebudu muset neustále plnit očekávání, řešit každodenní povinnosti a fungovat podle toho, jak by se mělo. Chtěla jsem se na chvíli vzdálit od svého dosavadního života a zjistit, co se ve mně vlastně odehrává. Kdo jsem, když na chvíli odložím všechny své role? A co si doopravdy přeji? Díky možnosti pracovat online, kterou tehdejší situace přinesla, jsem se rozhodla využít příležitosti a odjet do Thajska. Původně jsem plánovala zůstat tři měsíce. Nakonec z toho byly čtyři.
A zpětně vím, že to nebyla jen další cesta do zahraničí. Byla to jedna z těch zkušeností, které v nás zanechají stopu a postupně změní směr, kterým se ubíráme.
Odjet do Thajska během covidu nebylo jen tak
Dnes se může zdát, že stačí koupit letenku, sbalit batoh a vyrazit. Tehdy to ale bylo úplně jiné. Thajsko mělo velmi přísné podmínky pro vstup do země. Cestu bylo potřeba plánovat dlouho dopředu, zařizovat potřebné dokumenty, testy a další náležitosti. Nebylo to spontánní rozhodnutí, které by šlo uskutečnit ze dne na den. Po příletu mě navíc čekalo deset dní, během kterých jsem musela zůstávat na jednom místě a dodržovat stanovená pravidla. Součástí bylo testování na covid a teprve po negativním výsledku jsem se mohla vydat dál. Dokumenty a splnění podmínek se kontrolovaly i během cestování.
Přesto jsem věděla, že tam chci být.
Původně jsem měla v plánu navštívit také Vietnam, Laos a Kambodžu. Jenže hranice byly zavřené a cestování mezi zeměmi nebylo možné tak, jak jsem si představovala. Moje plány se změnily. A možná právě v tom bylo něco důležitého. Někdy máme v hlavě přesnou představu o tom, jak by náš život měl vypadat. Plánujeme další kroky, místa, která chceme navštívit, věci, kterých chceme dosáhnout. A pak přijde něco, co nám ukáže, že ne všechno můžeme mít pod kontrolou.
Tentokrát jsem zůstala v Thajsku a bylo to přesně to, co jsem potřebovala.
Čtyři měsíce svobody, lehkosti a objevování
Během těch čtyř měsíců jsem procestovala kus Thajska. Poznávala jsem nová místa, přírodu, místní kulturu i každodenní život v zemi, do které jsem se postupně zamilovala. Byla to nádherná zkušenost. Ale když dnes přemýšlím o tom, co mi Thajsko skutečně dalo, nevzpomínám si jen na místa, která jsem navštívila, ani na všechny zážitky, které jsem si odvezla.
Vzpomínám si především na to, jak jsem se tam cítila.
Něco ve mně začalo povolovat. Jako bych postupně odkládala vrstvy, které jsem si během života vytvořila. Očekávání, povinnosti, představy o tom, jaká bych měla být, a způsob fungování, který mi byl dlouho tak přirozený, že jsem nad ním přestala přemýšlet.
Začala jsem znovu objevovat lehkost, přirozenost i svobodu.
Znovu jsem v sobě našla svou dětskou radost.
Takovou tu opravdovou, spontánní radost, která nepotřebuje důvod. Která se nemusí ničím zasloužit. Která nepřichází až ve chvíli, kdy máme všechno hotové, všechny problémy vyřešené a konečně si dovolíme být šťastní. Radost, která prostě je. Radost z toho, že žijeme. Že můžeme objevovat. Že můžeme být sami sebou, smát se, zkoušet nové věci a nechat se překvapovat tím, co nám život přináší.
A právě tuhle část sebe jsem tam začala znovu poznávat.
Návrat k sobě někdy znamená vrátit se ke své dětské podstatě
Myslím, že v průběhu života na sebe často nabalujeme mnoho věcí, které s naší skutečnou podstatou nemusejí mít tolik společného. Učíme se, jak se chovat, co se od nás očekává, co je správné a co bychom měli dělat, abychom byli úspěšní, přijímaní a dostatečně dobří.
Postupně se můžeme natolik přizpůsobit okolnímu světu, že přestaneme vnímat sami sebe.
Zapomeneme, co nám přináší radost. Co nás skutečně baví. Kdy se cítíme svobodní a kdy jen plníme další úkoly. Někdy si dokonce zvykneme na určitý způsob života natolik, že nás ani nenapadne, že by to mohlo být jinak.
Thajsko mi ukázalo, že to jinak být může.
Že nemusím pořád něco dokazovat. Že nemusím mít všechno naplánované. Že nemusím každý svůj krok obhajovat před okolím ani sama před sebou. Že si můžu dovolit prožívat život s větší lehkostí. A především jsem začala chápat, jak důležité pro mě je neztratit spojení s tou částí sebe, která se umí radovat z maličkostí.
Od té doby je pro mě vnitřní dětská radost něčím, co chci dál prohlubovat a rozvíjet. Ne jako něco, co si musím vynutit, ale jako přirozenou součást života, ke které se chci znovu a znovu vracet. Neznamená to, že je každý den jednoduchý nebo že už nikdy nepřicházejí těžké chvíle. Znamená to, že jsem začala mnohem víc vnímat, jakým směrem chci jít a co má pro mě skutečnou hodnotu.
Když zjistíš, že už se nemůžeš vrátit do svého starého života
Thajsko pro mě bylo nádherné. Ale zároveň se tam začalo odehrávat něco mnohem zásadnějšího. Postupně jsem cítila, že už nechci zpátky do svého dosavadního života. Před cestou jsem pracovala jako manažerka v pojišťovnictví. Měla jsem svůj tým lidí, za který jsem nesla odpovědnost, své klienty, pracovní povinnosti a stabilní příjem. Zvenčí to byl život, který dával smysl. Měla jsem jistotu, vybudovanou pozici a možnost dobře vydělávat. Měla jsem něco, co si mnoho lidí přeje mít.
A přesto jsem během svého pobytu začala cítit, že už to nejsem já.
Nedokázala jsem si představit, že se vrátím a budu pokračovat přesně tam, kde jsem skončila. Že znovu vstoupím do stejného prostředí, převezmu stejné povinnosti a budu fungovat podle pravidel, která pro mě ještě před pár měsíci byla samozřejmá.
Něco se změnilo.
Nebyla to nutně jedna konkrétní událost ani jeden okamžik, ve kterém bych dostala všechny odpovědi. Bylo to spíš postupné uvědomění, které ve mně sílilo. Začala jsem si připouštět, že život, který jsem si vybudovala, už nemusí být životem, ve kterém chci pokračovat.
Protože něco jiného je snít o změně a něco úplně jiného je připustit si, že ji skutečně potřebujeme.
Zvlášť když máme co ztratit.
Odešla jsem od jistoty, aniž bych věděla, co bude dál
Když jsem se vrátila, moje vnitřní rozhodnutí už bylo v podstatě jasné. Věděla jsem, že se nechci vrátit ke své původní práci. Nedokázala jsem si představit, že bych dál trávila čas v prostředí, které už nebylo v souladu s tím, co jsem uvnitř cítila.
A tak jsem odešla.
Ze dne na den jsem dala výpověď, aniž bych měla přesný plán, co bude následovat.
Neměla jsem připravenou jasnou cestu, která by mi zaručila, že všechno dobře dopadne. Neměla jsem jistotu, že si okamžitě najdu jinou práci, že budu vydělávat stejně jako předtím nebo že přesně vím, čemu se chci věnovat. Měla jsem jen pocit, že se nemůžu vrátit zpátky k něčemu, co už se mnou není v souladu. Bylo to rozhodnutí, které zvenčí nemuselo dávat smysl. Vždyť jsem měla stabilní zaměstnání. Mohla jsem mít příjem, pokud bych pokračovala v práci, a do určité míry také jistotu, že mám kam patřit.
Jenže co když jistota, kterou máme, není vždycky tím, co skutečně potřebujeme?
Co když někdy zůstáváme na místě jen proto, že se bojíme neznámého?
A co když právě ten strach může být jedním z důvodů, proč si nedovolíme vykročit směrem, který nás vnitřně volá?
Nechci tím říct, že bychom měli všichni ze dne na den opustit práci a vrhnout se do neznáma. Každý z nás má jiné možnosti, povinnosti a odpovědnost. Někdy je potřeba změnu připravovat postupně a hledat cestu, která je zároveň odvážná i realistická. Pro mě ale tehdy bylo důležité přestat ignorovat to, co jsem uvnitř cítila. Rozhodla jsem se důvěřovat životu, i když jsem ještě nevěděla, kam mě zavede. Někdo tomu říká důvěra ve vesmír. Jiný intuice, víra nebo odvaha udělat krok do neznáma.
Já jsem tehdy cítila, že potřebuji pustit to, co už mi nedává smysl a vytvořit prostor pro něco nového. A tak jsem to udělala.
Thajsko nebylo cílem. Bylo začátkem další cesty
Když se dnes ohlížím zpátky, vidím, jak důležitým milníkem pro mě ty čtyři měsíce byly. Ne proto, že bych tam našla odpovědi na všechny své otázky. Ani proto, že bych se vrátila jako úplně jiný člověk. Spíš jsem tam začala znovu slyšet sama sebe. Začala jsem rozpoznávat, co mi dělá dobře, co mi přináší radost a jaký život chci skutečně žít. A postupně jsem začala dělat rozhodnutí, která mě vedla blíž k sobě. Thajsko mi ukázalo, že existuje i jiný způsob života, než jaký jsem do té doby znala. Že nemusím zůstávat v jedné roli jen proto, že jsem si ji kdysi vybrala. Že se můžu měnit, růst a objevovat nové směry. A hlavně že nemusím čekat na okamžik, kdy budu mít všechno dokonale připravené, abych mohla začít žít jinak.
Někdy stačí první krok. Další odpovědi přicházejí postupně, s každou novou zkušeností, každým setkáním a každým rozhodnutím, které uděláme v souladu sami se sebou. Moje cesta od té doby pokračuje dál. Přinesla mi další země, zkušenosti, poznání i nové otázky. A právě z této cesty postupně vzniká také to, co dnes sdílím s ostatními.
Mé workshopy, retreaty a provázení nejsou výsledkem toho, že bych měla na všechno odpověď. Jsou součástí mé vlastní cesty, během které se učím lépe naslouchat sobě, svému tělu, svým emocím a tomu, co v životě skutečně potřebuji.
A právě tuto možnost bych chtěla nabídnout i ostatním. Vytvářet prostor, kde nemusíme nic dokazovat. Kde můžeme zpomalit, nadechnout se, odložit na chvíli své role a znovu se spojit sami se sebou.
Co mi čtyři měsíce v Thajsku připomněly
Kdybych měla říct, co mi tato cesta dala, nebyl by to seznam míst, která jsem navštívila, ani zážitků, které jsem si odvezla. Byla by to především připomínka, že život nemusíme celý řídit podle jedné předem připravené představy.
Že máme právo se měnit.
Že to, co nám dávalo smysl před pěti lety, už dnes nemusí být tím, co potřebujeme. Že můžeme být vděční za to, co jsme vybudovali, a přesto se rozhodnout jít dál. A že někdy musíme vystoupit ze svého známého prostředí, abychom vůbec dostali příležitost zjistit, co se v nás odehrává.
Nemusíme přitom všichni odjet na druhý konec světa. Nemusíme opouštět práci ani dělat radikální životní rozhodnutí. Někdy může být cestou zpátky k sobě obyčejná procházka bez telefonu. Chvíle ticha. Upřímný rozhovor. Nová zkušenost nebo odvaha říct nahlas, co už dlouho cítíme.
Důležité je začít si znovu naslouchat.
Protože možná právě tam, pod všemi očekáváními a představami o tom, jací bychom měli být, stále čeká ta část nás, která ví, co jí přináší radost. Ta, která se umí smát bez důvodu. Ta, která je zvědavá na svět. Ta, která se nebojí prožívat život naplno. A kterou nemusíme znovu vytvořit. Možná ji jen potřebujeme znovu objevit.
Thajsko pro mě nebylo jen cestou do jiné země. Bylo jedním z důležitých kroků na cestě zpátky k sobě. A právě tam jsem začala mnohem víc chápat, jaký život chci žít.
S láskou sdílím,
Paty
