Pouť do Santiaga de Compostela a mé vnitřní volání
Někdy nás něco volá, i když ještě přesně nevíme proč. A možná právě tehdy stojí za to naslouchat. Byla to jedna z těch cest, které ve mně začaly vznikat dlouho předtím, než jsem na ně skutečně vyrazila. Pouť do Santiaga de Compostela mě začala přitahovat sama od sebe. Nedokázala jsem úplně vysvětlit proč. Neměla jsem jasnou představu, co od ní očekávám, co na ní najdu ani s čím se z ní vrátím. Jen jsem cítila, že mě to tam táhne.
A tak jsem ten pocit nechala uzrát.
Trvalo skoro rok, než jsem se skutečně vydala na cestu. Možná jsem potřebovala čas, aby ve mně to volání zesílilo. Možná jsem jen čekala na správný okamžik. Každopádně jsem nakonec věděla, že chci jít. Sama. Stejně jako u některých mých předchozích cest jsem i tentokrát cítila, že potřebuji být chvíli sama se sebou. Chtěla jsem se k sobě znovu přiblížit, ujasnit si, co vlastně chci, kudy chci v životě kráčet a co hledám. Chtěla jsem si vytvořit prostor, ve kterém nebudu muset reagovat na očekávání ostatních, přizpůsobovat se jejich tempu ani se rozptylovat okolním světem. Prostor, ve kterém budu mít možnost opravdu slyšet sama sebe.
A tak jsem vyrazila.
Více než 260 kilometrů za devět dní
Na cestu jsem se samozřejmě připravovala a trénovala. Jenže zpětně vím, že můj trénink nebyl úplně takový, jaký by moje tělo na této pouti potřebovalo. A na cestě se to poměrně rychle ukázalo. Přišly bolesti, oteklé nohy a chvíle, kdy jsem cítila fyzický diskomfort mnohem víc, než jsem si předem představovala. Každý den jsem znovu nazouvala boty, sbalila si věci a pokračovala dál. Někdy se mi šlo lépe, jindy to bylo náročnější. A kromě fyzické stránky jsem měla spoustu času vnímat také to, co se odehrává uvnitř mě. Dokončila jsem to. A byla jsem na sebe hrdá.
Dnes už vím, že bych k sobě v některých chvílích přistupovala jinak. Nebyla bych na sebe tak přísná a víc bych naslouchala tomu, co mi moje tělo říká. Nemusela bych si tolik dokazovat, že něco zvládnu, ani pokračovat za každou cenu jen proto, že jsem se pro něco rozhodla.
Tehdy jsem ale byla nastavená jinak. Chtěla jsem dojít do cíle a měla jsem v sobě odhodlání nevzdat to. A právě i tohle mi cesta ukázala. Jak se k sobě chovám, když je něco náročné? Umím si dovolit zpomalit? Dokážu rozlišit mezi chvílí, kdy potřebuji překonat vlastní pohodlnost, a chvílí, kdy už bych měla sama sobě dopřát více laskavosti?
Někdy si myslíme, že síla znamená vydržet všechno. Že když jsme si něco předsevzali, musíme to dokončit bez ohledu na okolnosti. Dnes ale vnímám, že skutečná síla může být také v tom, že se zastavíme, přehodnotíme své možnosti a přestaneme na sebe tlačit. Že nemusíme sami sobě neustále dokazovat, kolik toho vydržíme. I tak jsem na sebe za dokončení pouti byla pyšná. Nejen kvůli vzdálenosti, kterou jsem ušla, ale také proto, že jsem zvládla projít náročnými chvílemi a nevzdala se svého záměru.
Když jdeš osm hodin denně sama se sebou
Na této cestě jsem si znovu uvědomila, jak mocný může být čas, který trávíme sami se sebou. Když člověk jde několik hodin denně, bez hudby, bez neustálého rozptylování a bez potřeby každou chvíli sáhnout po telefonu, začne se postupně otevírat úplně jiný prostor. Najednou není kam utéct. Nemáš před sebou další úkol, kterým bys zaměstnala hlavu. Nemáš kolem sebe neustále někoho, s kým bys mohla mluvit. Nemusíš sledovat, co se děje na sociálních sítích, ani porovnávat svůj život s životy ostatních.
Jsi tam jen ty, cesta a tvoje myšlenky. A možná právě tehdy začínáš poznávat, co si vlastně neseš s sebou. Nejen ten fyzický batoh na zádech, ve kterém máš všechno potřebné k cestě. Ale také ten neviditelný, který si nosíš uvnitř. Všechny své obavy, otázky, pochybnosti, očekávání, vztahové příběhy, nenaplněná přání i věci, které sis možná dlouho nechtěla připustit. Někdy se objeví myšlenky, které tě překvapí. Jindy si začneš uvědomovat, jak často se v hlavě vracíš ke stejným tématům. Co tě tíží. Co už ti nedává smysl. Co bys chtěla změnit, ale stále k tomu nenacházíš odvahu.
A někdy přijde i obyčejné ticho.
Ne takové, které musíš naplnit dalšími podněty, ale ticho, ve kterém se můžeš na chvíli jen nadechnout a být. Myslím, že právě v tom je jedna z největších hodnot podobných cest. Nejde jen o to, kolik kilometrů ujdeš nebo jak krásná místa cestou uvidíš. Jde také o to, co se začne odehrávat ve chvíli, kdy si dovolíš být sama se sebou bez neustálého rozptylování.
Některé věci uvidíš teprve tehdy, když získáš odstup
Během pouti jsem měla spoustu času přemýšlet o svém životě. O tom, kde se právě nacházím, co prožívám, co hledám a kam bych chtěla směřovat. A právě díky odstupu jsem začala vidět některé věci, které mi v běžném životě unikaly. Někdy jsme totiž tak ponoření do vlastního každodenního fungování, že už nedokážeme rozeznat, co nám skutečně vyhovuje a co jen děláme ze zvyku. Co je opravdu naše přání a co jsme převzali od okolí. Kde jednáme ze srdce a kde nás vede strach, povinnost nebo potřeba někomu něco dokázat. Pokud jsme neustále v pohybu, řešíme práci, vztahy, domácnost, povinnosti a očekávání druhých, může být těžké vůbec zaslechnout vlastní hlas.
A tak pokračujeme dál.
Někdy i dlouho poté, co už uvnitř cítíme, že bychom potřebovali něco změnit. Mně pouť přinesla možnost vystoupit z tohoto koloběhu. Na chvíli jsem se vzdálila od svého běžného života a mohla se na něj podívat z jiné perspektivy. Nemusela jsem mít okamžitě všechny odpovědi. Nemusela jsem hned rozhodnout, co bude dál. Mohla jsem jen pozorovat, co se ve mně objevuje, co mi dává smysl a co ve mně naopak postupně ztrácí své místo.
A právě to pro mě bylo nesmírně cenné. Někdy totiž nepotřebujeme další radu ani někoho, kdo nám řekne, jak máme žít. Potřebujeme jen dostatek prostoru, abychom se znovu dokázali spojit sami se sebou.
Nápady, které dostaly prostor vzniknout
Jedním z krásných darů této cesty bylo také množství inspirace, která ke mně přicházela. Začaly se objevovat nápady na projekty a možnosti, jak bych mohla tvořit něco, co mi dává hlubší smysl. Věci, které ve mně nějakou dobu možná byly, ale v běžném životě neměly dostatek prostoru, aby se mohly naplno projevit. dyž člověk zpomalí a vystoupí ze svého obvyklého prostředí, někdy se před ním otevřou nové možnosti. Najednou začne vidět souvislosti, které mu dříve unikaly. Napadají ho nové směry, otázky i způsoby, jak by mohl své zkušenosti předávat dál. Přesně to se dělo i mně.
Dodnes jsem některým těmto nápadům nedala konkrétní podobu. A víš co? Už to nevnímám jako něco, co bych měla nutně napravit nebo uspěchat. Některé věci potřebují čas. Ne všechno, co v nás vznikne, musí být okamžitě proměněno v projekt, plán nebo konkrétní výsledek. Někdy stačí nechat myšlenku existovat, vracet se k ní a sledovat, jestli v nás postupně sílí. Jestli nám stále dává smysl. Jestli přichází správný čas ji přenést do života. Možná se její podoba ještě změní. Možná se propojí s něčím, co teprve zažiju nebo pochopím. A možná právě díky dalším zkušenostem jednou vznikne něco, co dnes ještě nedokážu pojmenovat.
Učím se důvěřovat tomu, že nemusím mít všechno vyřešené předem. Že nemusím každou inspiraci okamžitě proměnit ve výkon. A že někdy je součástí cesty i to, že ještě nevíme, kam přesně nás zavede.
Je pouť do Santiaga de Compostela pro každého?
Myslím, že podobnou cestu může zvládnout mnohem více lidí, než si možná dokážou představit. Zároveň bych ale nechtěla tvrdit, že je pro každého stejně jednoduchá nebo že ji každý může absolvovat bez přípravy. Záleží na zvolené trase, délce jednotlivých etap, fyzické kondici i zdravotním stavu. Devět dní a více než 260 kilometrů pro mě znamenalo určitou výzvu a moje zkušenost byla v některých chvílích fyzicky i psychicky náročná. Kdybych se na podobnou cestu vydávala dnes, věnovala bych větší pozornost přípravě, regeneraci a především tomu, abych dokázala vnímat potřeby svého těla. Nemusíme přece dokazovat svou hodnotu tím, že zvládneme co nejvíc za co nejkratší dobu. Pokud tě podobná pouť láká, nemusíš hned plánovat stovky kilometrů. Můžeš si zvolit kratší trasu, přizpůsobit si tempo a dát si prostor na odpočinek. Důležité je, aby cesta odpovídala tvým možnostem. A pokud se na ni vydáš sama, nemusíš mít strach, že musíš všechno zvládnout dokonale. Můžeš jít krok za krokem, den po dni.
Pro mě byla pouť v mnoha ohledech úchvatná. Byly chvíle, které byly nádherné, chvíle, které byly náročné, a také chvíle, ve kterých jsem se musela zastavit a znovu hledat sílu pokračovat. Právě v tom ale byla její opravdovost. Nebyla to jen krásná fotografie z cesty. Byla to skutečná zkušenost se vším, co k ní patřilo.
Nemusíš vědět, co hledáš, abys mohla vyrazit
Možná tě právě teď něco v životě tíží. Možná se ztrácíš ve vztahu, ve kterém už nedokážeš rozeznat vlastní potřeby. Možná přemýšlíš, jestli jsi ve správné práci, nebo cítíš, že život, který žiješ, už není úplně v souladu s tím, kým se stáváš. Možná jsi jen unavená z toho, že musíš pořád fungovat. Že se od tebe něco očekává. Že se snažíš zvládat všechno kolem sebe, ale na sebe samotnou už ti nezbývá dostatek prostoru. A možná ani nevíš, co přesně potřebuješ změnit. Jen cítíš, že takhle už to dál nechceš.
Pokud se v něčem z toho poznáváš, chtěla bych ti říct, že nemusíš mít hned jasno. Nemusíš vědět, kam přesně chceš dojít. Někdy stačí přiznat si, že potřebuješ změnu, odpočinek nebo chvíli sama pro sebe. Nemusíš hned odjet do Španělska a ujít stovky kilometrů. Možná pro tebe bude prvním krokem den bez telefonu, delší procházka v přírodě nebo víkend, během kterého nebudeš muset nikomu nic dokazovat. A pokud tě pouť do Santiaga de Compostela už nějakou dobu volá, možná stojí za to dát tomu pocitu prostor. Nemusíš přesně vědět proč. Já jsem to také nevěděla. Jen jsem cítila, že tam mám jít. Nechala jsem to v sobě téměř rok uzrávat a nakonec jsem vyrazila.
A jsem vděčná, že jsem to udělala. Ne proto, že bych se po devíti dnech vrátila s odpověďmi na všechny své otázky. Ale proto, že jsem si dovolila vytvořit prostor, ve kterém jsem mohla některé věci uvidět jinak.
Cesta zpátky k sobě nemusí mít jasný cíl
Když dnes na svou pouť vzpomínám, největším darem pro mě není samotný cíl ani počet kilometrů, které jsem ušla. Je to čas, který jsem strávila sama se sebou. Čas, kdy jsem nemusela nikam spěchat kromě vlastního kroku. Kdy jsem mohla přemýšlet, vnímat, pozorovat a nechat věci přicházet. Čas, ve kterém jsem získala odstup od svého života a otevřela prostor novým uvědoměním i inspiraci. A také připomínka, že některé odpovědi k nám přicházejí teprve tehdy, když přestaneme hledat za každou cenu.
Když se na chvíli zastavíme. Když ztišíme hluk kolem sebe. Když přestaneme neustále utíkat k dalším podnětům a dovolíme si být sami se sebou i v těch chvílích, kdy to není úplně pohodlné. Protože někdy právě tehdy zjistíme, co nás uvnitř skutečně zaměstnává. Co si s sebou neseme. Co už můžeme pustit a čemu naopak potřebujeme dát více prostoru. Nemusíme mít hned plán. Nemusíme okamžitě vědět, jak bude náš život vypadat za rok. A nemusíme ani všechny nápady, které se v nás objeví, okamžitě proměnit ve skutečnost.
Někdy stačí vykročit. A dovolit si nevědět.
Tuto svou zkušenost sdílím jako inspiraci pro všechny, kteří právě procházejí náročným obdobím, hledají sami sebe nebo cítí, že se ve svém životě potřebují znovu nadechnout.
Možná právě teď nepotřebuješ najít všechny odpovědi. Možná jen potřebuješ na chvíli vystoupit ze svého každodenního světa, zpomalit a znovu se zaposlouchat do sebe. A kdo ví. Možná právě na té cestě, na kterou tě něco tiše volá, najdeš prostor pro to, co už v tobě nějakou dobu čeká. Ne proto, že by ti cesta řekla, kým máš být. Ale proto, že ti pomůže znovu uslyšet, kým už dávno jsi.
S láskou Paty
